Základní škola a Mateřská škola Studená
Kategorie: Dětská tvorba

Naši prozaikové

Nemáme jen mladé básníky. Našim žákům se daří i v dalších literárních žánrech.

Půlnoc
Aneta Kadlecová

Den skončil a přišla noc. Začalo to stmíváním a nakonec se úplně zatmělo. Lampy v městě se rozsvítily a ozářily tiché ulice. Rozhlížela jsem se po obloze a spatřila jsem Severku, moji nejoblíbenější hvězdu. Sice se mi ještě nestalo, že bych se ztratila, ale znám příběhy o lidech, kteří se díky Severce dostali do bezpečí domova.
Na obloze Severka září nejvíce a její svit mi připomíná svit měsíce. Postupně jedna za druhou se na nebi začalo objevovat více a více hvězd. Za chvíli tam bylo celé pole hvězd a já jsem se snažila co nejvíce zaklonit hlavu, abych je spatřila. Občas jsem si spletla hvězdu s letadlem, které prolétlo kolem. Mám ráda hvězdy.
Zdálo se mi, že se čas zastavil, ale stříbrné hvězdy se nezměnily. Stály na obloze na svém místě a usmívaly se na zem pod nimi. Má fantazie se probudila k životu a ke každé hvězdě jsem si přiřadila něčí jméno. No ke každé zrovna asi ne, ale o tom jsem v tu chvíli moc nepřemýšlela. Vymýšlela jsem si statečné a hrdinské hvězdy, ale také zlé a podlé. Ach mé milé hvězdy! Tak ráda bych se k Vám přidala, pomyslela jsem si a smutně jsem se usmála.
Docela jsem si oblíbila hvězdu Seveřana, který osvobodil všechny hvězdy na Severu od zlého a tyranského zločince Jižana. A můj nejoblíbenější zločinec byl Východoobčan, který vedl velké války se Západoobčanem. Také se na obloze objevila skupinka domorodých náčelníků a nějací přistěhovalci. Sedla jsem si na lavičku a dál jsem pozorovala ty hvězdy, co září jako diamanty.
Po chvíli jsem se vzpamatovala, že musím jít domů. Dal se do mě chlad noci a radši jsem se zvedla z lavičky. Těsně předtím, než jsem zalezla do bytovky, podívala jsem se na nebe a zamávala mým přátelům na obloze.

*******

Spící krajina
Klára Dvořáková
Mám ráda to období, kdy se krajina schová pod sněhovou přikrývku, a já mohu pozorovat kouzla paní Zimy. Nadšeně se procházím krajinou, která se třese zimou, chytám tančící vločky a myslím na Vánoce. V těchto chvílí si většinou připadám, jako hloupé malé dítě, které prožívá svou první zimu. Tichá, spící příroda mé myšlenky však obvykle rozptýlí a já se vracím domů omámená kouzly paní Zimy.
Doma si s hrnkem horké čokolády sednu k oknu a fascinovaně (možná i s otevřenou pusou) hledím na ornamenty, které mráz vytváří před mýma očima. Přiznávám, že v této době mě povětšinou postihne tvůrčí nálada a tak stejně jako když jsem byla ve školce, vystříhávám vločky z papíru a lepím si je na okna. Chci mít zkrátka zimu pořád na blízku.
Mé nadšení (bohužel) netrvá věčně, a tak se po Vánocích často přistihnu, jak sním o jarním slunci a myslím na vůni čerstvě natrhaných květin. Řekněte mi, proč vždycky chci to, co nemohu zrovna mít? Proč teď, dvacátého prvního listopadu sním o sněhu a v zimě sním o jaru? Proč jednou nemohu být spokojená s tím, co mám?
Jednou bych chtěla zažít radost z ledového pláště silnic v ten správný, kouzelný okamžik. Přejít s úsměvem časté karamboly a rampouchy na mokrých vlasech s tím, že je přeci zima. Zkrátka užít si ten kouzelný zimní čas a při roztávání sněhu si říct: „Má milá Zimo, díky za všechno".

*******

Voda
Markéta Švehlová

Čistá voda je bez barvy a bez zápachu či vůně. Nenápadná kapalina všude kolem nás. Ale vše se změní, když si jí napustím do sklenice a kápnu do ní několik kapek malinové šťávy a zamíchám. Voda nabere krásnou růžovou barvu a zavoní. Lidem ochucená voda zachutná více než čistá. Vychlazená přijde v létě vhod.
Když vedra vystřídá letní přeháňka, vítr nabere svěžest. Zavoní přírodou. Voda v potoce po dešti poteče rychleji, krásně ochladí nohy z horka. Pokud bude při přeháňce svítit slunce, můžeme uvidět duhu - když se světlo lomí přes dešťové kapky a rozkládá se na jednotlivé barvy, vzniká nádherný barevný oblouk, na kterém můžeme oči nechat.
Přijde podzim a s ním průtrž mračen. Obloha se zatáhne a rozprší se. Lidé spěchají dovnitř, ale než se stihnou schovat, přijde pořádný liják. Ještě že mají deštníky, jinak by stačilo pár chvilek a byli by promočení až na kost. I tak jsou mokří, jak chodí skrz louže na chodníku a voda je postříká. Voda se odráží od domů, chodníků silnic, koryta řek se zaplňují. Voda teče ulicemi, zatopí pár sklepů. Vyplaví pole a po silnici se žene voda hnědá. Někdy napáchá velké škody. Lidé jí to nezapomenou, ale stále jí boudou potřebovat. Na vaření, pití, praní, do vany. Ještě několik dnů bude mít voda bahnitou chuť.
Přijde konec listopadu a s ním první sníh. Spoustu maličkých vloček zmrzlé vody. Každá je originál. Zasypou pole, lesy, louky, města, vesnice. Schovají krajinu před mrazem do peřiny. Děti z nich uplácají sněhuláka. Stačí si jich pár vzít do ruky a dýchnou - hned roztají pod teplem našeho dechu na kapičky vody. Ty se vsáknou do rukavice. Nebude trvat dlouho, až budou rukavice promočené a přijde čas jít domů. Z tepla domova můžeme sledovat, když z okapu stéká voda, pomalu zmrzá a tvoří rampouchy jako z křišťálu. Na zamrzlém rybníce se bruslí. Nikdo se nemusí bát, že byl led praskl, mráz byl velký.
A na jaře všechno roztaje...

*******

SETMĚNÍ
Veronika Říhová
Je krásný letní podvečer. Při pohledu na oblohu vidím vyskakující hvězdy a zacházející měsíc. Měsíc mizí rychle, jako blesk...Neuvěřitelná rychlost. Měsíc vystřídají zářivě krásné hvězdičky. Zatím jich není tolik, ale každou chvilku jich pár přibyde.
Najednou se přes oblohu mihl houf ptáků. Uskočila jsem, protože jsem se docela lekla. Zamyšlený pohled se najednou proměnil ve vyděšený výraz... Raději jsem se rozhodla, že už se vrátím zpátky domů, ale při pohledu na (teď už večerní) oblohu jsem znovu propadla směšnému snění.
Ach jo, kdyby jen někdo věděl, co já dokážu vymyslet za pouhé blbosti, když se dám do snění. Nejlépe mi to ovšem jde při pohledu na tak krásnou třpytivou oblohu plnou hvězd.
Najednou jsem uslyšela výkřik mého jména. Vylekaná se otáčím všude možně, abych zjistila, kdo na mě volá... Nebo to bylo jenom v tom mém snění ?! Nevím, jsem zmatená. Po chvíli uvidím ve dveřích stát maminku, která volá a volá a já pořád nevnímám. No jo, byla jsem vyrušena z mého snění...Není se čemu divit. Rychle běžím k mamince, která už mě vítá s plnou náručí.

 *******

Po dešti
Šárka Chalupská
Slunce utichlo a schylovalo se k obrovskému dešti. Déšť jako takový mám v oblibě, a proto jsem si sedla doma za okno a pozorovala jsem velké kapky, co dopadají silným nárazem na zem. Doma bylo ticho. Byly slyšeny jen třpytivé kapky. Slunce už úplně zalezlo za temné mraky a všude byla tma jako v noci, až mi to pomalu nahánělo strach. V tom momentě jsem byla bezradná a nezbývalo mi nic jiného, než čekat, až déšť, narážející do oken, ustane. Všude jsem viděla moře kapek.
„Ach, mé milé počasí," špitla jsem si potichu, když už skoro bylo po tom bouřivém větru. Už jen zřídka kdy jsem viděla zbytek dopadajících kapek, které plouživým pohybem dopadly.
Už i to sluníčko se začíná pomalu usmívat a vítr se zcela uklidnil. Cesta byla ještě drobně pokryta mokrou vláhou a i ta duha, co září na obloze, rozhodně nechybí.
Bylo krásné, nakonec slunečné odpoledne a já vyrazila na procházku. Stromy byly celé pokryté mokrou peřinou, která je obklopovala. Stříbrný potůček se lehce leskl na hladině vody a kouzelnou písní všechny uspal. Ticho je okouzlující. Je tady pohádkový klid, díky podřimující přírodě.
Tak to by stačilo. Nemůžu do nekonečna bloumat spící krajinou, když už za- nedlouho bude oběd. Přece jenom musíte všichni znát ten pocit, když vám nepřijde nic krásnějšího než krajina po dešti.

*******


Charakteristika anděla

Aneta Kadlecová

Kdo je to anděl? A kde se tady andělé vzali?
Anděl je podle mě krásná bytost, které se nemůže žádná jiná bytost měřit svou krásou. V bájích a pověstech mají většinou andělé blond vlasy, ale co kdyby to bylo naopak? Představit si anděla je lehké, ale těžké je představit si jeho tvář, jeho rysy a hlavně jeho oči. U lidí známe hnědé až skoro černé oči, zelené pronikavé oči i matně zelené, zářivě modré a nebo došeda. Ale co když andělé nemají oči jako lidé? Třeba je můžou mít ohnivé, které by přikovaly k místu hned každého. Je to opravdu těžké vybavit si tu nádhernou tvář, okolo které splývají až na ramena lesklé vlasy. Většinou známe anděla s křídly, který chodí s čertem a Mikulášem, aby dal dětem něco dobrého, když odříkají hezkou básničku.
Jako malá jsem tyhle čertí návštěvy milovala, ale už jsem vyrostla a spíš chodím s čerty, než aby nějací chodili za mnou. Ve škole je to podobně. Vybere se Mikuláš, anděl a čerti a pak chodí celý den po škole, poslouchají básně od mladších žáků a rozdávají jim za to sladkosti a dobroty. Já sama jsem zvědavá, jestli nám taky něco přinesou, i když v to moc nedoufám. Když jsem se dozvěděla, že čerti neexistují a že to jsou jenom převlečení lidé, uvědomila jsem si, že věřit v něco je občas krásné a zároveň se cítíte jako dítě, i kdyby Vám bylo 60 let. Tyto dětské radosti a svátky jsou nejlepší a nejradostnější chvíle našeho života a do konce života na to budeme příjemně vzpomínat. Už teď je mi skvěle při představě, že k nám přijdou čerti a že za 19 dní budou Vánoce. Být dítětem je skvělé. Myslím, že v každém zůstane to dítě napořád a nikdy neodejde. Svým vlastním způsobem jsou všichni andělé, i když to může být otravný soused.

 

print Formát pro tisk

Kalendář akcí

9 / 2018
Dnes je 23. 9. 2018
38. týden roku
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Vyhledávání

Naše škola

snimek_010.jpg

img